Jelikož maminka stíhá naše těla zásobovat sacharidy, bílkovinami a vlákninou, rozhodnul náš tatínek, že dnes doplní do našich těl dávku endorfinů a zbaví nás nějakého toho tuku… Za který může kdo jiný, zase ta maminka. Plán zněl zajímavě, zajdem pěšky na zříceninu a v jejím černém sklepení si budeme svítit baterkou. Kluci byli nadšeni. V překladu a mezi řádky šlo o zhuntování maminky se záminkou endorfinů, které tak nutně potřebuje.

Sbalili jsme děti, baterky, oběd, pití, kočárek co bude tlačit maminka a dvojvozík pro ty starší do rukou tatínka a vyrazili jsme. Nevzali jsme plenky a ubrousky a pro mámu klobouk, tatínek se pro tyto nezbytnosti vracel asi 300m. Následně jsme zjistili, že má máma jiné boty než zamýšlela, že nevíme kdy jsme vyrazili, nevzali jsme ani jeden mobil ani hodinky. Každopádně mapu jsme měli a děti ji chtěly stále kontrolovat. Měla ji ale zkontrolovat i maminka, viděla by vrstevnice a odhalila tatínkovo blafování ve smyslu: „…to byl opravdu poslední kopec, ke hradu už to bude rovinka…“

Šipka na fotce ukazuje, kde bydlíme a ta čára pod ní, to je polní cesta, která se prakticky svažovala kolmo dolů. Uznejte, že po takovém klesání muselo zásadně přijít ještě lahodnější stoupání!

Ale stálo to za to, dětem se zřícenina hradu ohromně líbila: 

Ušli jsme 13km. Namísto avizovaných 5 tam a 5 zpátky to bylo 6km tam a 7km jinou trasou ale víc po rovině zpátky. A spálili jsme jistě stráááášně móóóóóc přebytečného tuku.